Sobota 27.4.2019 se stala koloběžkovým svátkem pro milovníky dlouhých tratí. Událost Vídeň – Bratislava je pro některé pohodovou vyjížďkou, pro některé skutečným závodem.
Loňský ročník byl takový zkušební a jel se v opačném směru, tedy proti proudu Dunaje, ale délka i trasa byla totožná – 69 km. Po loňské zkušenosti, kdy jsem jela poprvé více než 55 km a ani jsem nevěděla, zda takovou vzdálenost ujedu a nakonec po pohodovém tempu průměrné rychlosti 18,5 km/h měla dostatek sil na finiš s překvapivým 2.místem, jsem se letos rozhodla pro odlišnou strategii. Nešetřit se prostě jet „jako o závod“. PRO hrála skutečnost, že se jede po proudu řeky, PROTI vítr, který zpočátku sice foukal do zad, ale když se trasa točila, dával pořádně zabrat.
NA startu se nás sešlo 38, z týmu ještě borec Pavel Werner a jeho support Ondra Müller. Tentokrát se nestartovalo letmý startem, takže jsem očekávala rychlejší nástup. Přesto jsem doufala, že se Pavla aspoň 15 km udržím a vytáhne mě do předních řad. To, co následovalo, však bylo naprosto brutální! Prvních 9 km po Donauinsel jsem jela rychlostí 25 km/h, přesto mi vedoucí skupinka neustále odskakovala. Po dalších pár kilometrech jsem pochopila, že tohle opravdu nezvládnu a pokusy o dotažení jsem vzdala. Naštěstí mě „cvakli“ slovenští kamarádi, kteří mi nalili sílu do žil a dotáhli k první občerstvovačce (asi 23.km). Celou dobu jsem pře sebou viděla Kláru Boudu, ale když ta odpočívku projela, aniž by se posilnila, ambice jsem vzdala. Pár minutek oddych, popovídání a nabrání sil mě opět nakoplo. To jsem netušila, že Pavel a jemu podobní jeli až sem tak 30 km/h a taky nezastavili J J.
Po pár minutách jsem nyní již větší skupinku koloběžců nechala odpočívat a vydala se sama dále s tím, že mě dojedou a já zase budu sotva stíhat. K mému naprostému úžasu se toto již nestalo a až na krátký úsek asi 5 km jsem vlastně zbytek odjela osamocena. Menší krize nastala asi v půlce, kde perfektní cyklošku či silnici vystřídala šotolina, kde to dost drhlo. Díky loňské zkušenosti a trase nahrané v GPS jsem neměla problém s orientací a hledáním správné cesty na rozdíl od Pavla, který asi kilometr kolobku tahal kamínky, pískem a rozestavěnou stezkou a nakonec asi 200 schody na most v Hainburgu.
Kousek před zmiňovaným mostem byla 2.občerstvovačka, kde jsem jen rychle doplnila tekutiny a pokračovala, neboť se blížilo pro mě kritické místo – kopec v Hainburgu, který mi při loňském sjezdu připadal naprosto šílený a vlastně celou dobu jsem se obávala výjezdu nahoru. Kupodivu výjezd nahoru nebyl tak drsný, jak jsem myslela, naopak. Říkala jsem si, že už to bude dobré, je to jen mírně z kopečka až do Bratislavy…No, bylo to ještě asi 15 km, posledních deset jsem už hodně začínala cítit nohy a závěrečných 5 bylo opravdu krvavých. Křeče ve stehnech byly každým odrazem silnější a po vjezdu na starou panelovou cestu s parádním protivětrem a průměrnou rychlostí sotva 15 km/h jsem chtěla poslední 2-3 km dojít pěšky a koloběžku tlačit. Táhlá rovinka se zdála být nekonečná, a kdybych každým okamžikem nečekala cíl a fanoušky a nechtěla se ztrapnit, opravdu bych šla. Konečně se v dálce objevily barevné postavičky a posléze i první povzbuzování, takže jsem z posledních sil zkusila „dupat“ a ne jen tak šoupat nohama. Konečně konec!!! Bolestí jsem sotva stála, ale neměla jsem odvahu si sednout, protože bych asi nevstala. K mému naprostému překvapení pak přišel někdo a gratuloval mi ke 3. místu! Nepochopitelné, celou dobu jsem si byla jistá, že jsou přede mnou 3-4 borky!
Pavel Werner – 2. místo v čase asi 2:30. Překonal ho jen Ondra Theiner.
Ženy ovládla Martina Grebíková v čase 2:59, druhá Klára Bouda 3:10 a můj čas 3:24.
Parádní zážitek, organizace i atmosféra, takže příští rok opět v barvách BoKolobka týmu.